úterý 28. dubna 2015

...


     Takhle jsem si teď pár týdnů připadala. Připadám.
     Vyždímaná. Na doraz.
     Přišlo to vlastně náhodou, aniž bych o to nějak zvlášť stála.
     Pracovní příležitost. Stupínek nahoru.
     Překopali jsme rodinný denní (a můj noční) režim.
     Všichni jsme se snažili.
     Zdálo se, že by to mohlo jít.
     A pak, po pár týdnech, jsem zjistila, že vlastně pracuju pořád.
     Že někdo volá, pořád.
     Že něco píšu, čtu, pořád.
     A že to takhle vůbec nechci.
     Děti jsou malé teď. A znovu už malé nebudou.
     Jak já se každý den strašně těšila domů!
     Potřebují mě. A JÁ potřebuju je...
     Tak jo, krok zpátky.
     Budu pracovat, to jo. Stejně tak, jako jsem pracovala doteď.
     Ale ne víc.
     (I tak je někdy k zbláznění to všechno skloubit.)
     A mě kromě práce baví ještě tolik jiných věcí. :-)

     Vlastně to rozhodnutí nakonec nebylo vůbec těžké...

24 komentářů:

  1. To je dobře...
    ♥ to s námi myslí většinou dobře. Jen ho poslouchat:).

    OdpovědětVymazat
  2. Úplne chápem. Ja po nástupe do práce tak trošku ľutujem, že som predsa len ešte mohla zostať s Timkom doma, zatiaľ zvládam ale cítim, že by to tak bolo lepšie. Pre oboch:)

    OdpovědětVymazat
  3. Kláro, v tom to je, že děti už znovu malé nikdy nebudou. Žádná práce nestojí za to propást tuhle dobu. Kupodivu málokdo si to uvědomí včas. Dobře ses rozhodla.

    OdpovědětVymazat
  4. Dobrá volba! Já si svůj návrat do práce zatím neumím představit, ale blíží se neúprosně.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju, děkuju. Já už v tom mám jasno, ale podpora potěší. :-) A on ten čas ještě nadejde. Moje maminka vystudovala vysokou školu zároveň se mnou a kariéru rozjela pak. A dokonce ve stejném oboru jako já. Takže mám vlastně dost velký náskok. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Víš,já už takhle přemýšlím měsíce,možná roky.Pokaždé se nechám ukecat a vím,že to tak nechci.Jsem ráda,že jsi tak otevřená,protože,doufám,díky Tobě, se třeba konečně odhodlám jít...Hlavně,ať jsi šťastná a spokojená,kariéra počká:-)

    OdpovědětVymazat
  7. souhlas!!! Já jsem ráda za čtyřletou RD, což znamenalo celkem 6 let doma s prací pár hodin týdně po celou dobu, a za možnost polo- až třičtvrtě úvazku, který mi teď začíná. Přesně moje slova - děti jsou malé teď, kariéru můžu dělat, až dospějou do fáze "Matko, neštvi", kdy budou rády, že si zalezou do pokoje a rodiče nemusí vídat. ;-) (a stejně tajně doufám, že "matko, neštvi" nenastane)

    OdpovědětVymazat
  8. Klarko, jsi hvezda! At se dari, at jsi spokojena, at to ma jakoukoli podobu.

    OdpovědětVymazat
  9. Klárko, rozumné a upřímné vyznání. Život se má žít především tak,jak to člověk cítí. Co se týká dětí, není rozdíl jestli nyní, nebo potom. Ty holky a to mi věř, tě budou potřebovat stále a pořád a ty možná za deset let zjistíš, že prostě stále nepřichází čas karierniho postupu a tím jak člověk stárne si uvědomuje, že vlastně o nic nepřišel a jestli po něčem takovém opravdu touží. Láska k životu a rodině je dar. Někdo jej má a někdo ne. Budu upřímná, jsi skvělá máma a srdcem cítíš, že tahle role v životě je pro tebe ta nejdůležitější. Věci se nemají lámat přes koleno, ale přijímat tak, jak nám je sám život nastavil. Pěkné dny♥

    OdpovědětVymazat
  10. ♥ Rozhodla bych se stejně.. A myslím, že bysme měli tohle tvoje rozhodnutí oslavit a vyrazit už na návštěvu k Zuze V.:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím, myslím na to, myslím na vás... Já to proberu doma a po víkendu vám napíšu, jo? Jo!

      Vymazat
  11. Věčné dilema - kariéra versus rodina. Mám to podobně. Zvlášť když první dítě je už větší než já... příliš rychle to utíká.

    OdpovědětVymazat
  12. Gratuluju! Však už jste toho dokázala tolik!

    OdpovědětVymazat
  13. Já tušila, že nás bude víc... :-) Děkuju!

    OdpovědětVymazat
  14. Nedělat, co nechci, není krok zpátky:-) Ať je dobře♥

    OdpovědětVymazat
  15. Rozhodnutí bylo správné , už proto, že je dobře všem :o) a děti, to je poklad nade vše a proto je důležité si je užít :o) Jana

    OdpovědětVymazat
  16. Bohužel v mojí práci tohle rozhodnutí neexistuje. Buď je 200% práce nebo 0%. Obojí zažívám na střídačku. Ta nula je ještě děsivější než přepracovanost.
    Hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat
  17. ...vždy som sa rozhodovala srdcom...dokonca som bola niekoľko rokov dobrovoľne nezamestnaná...za socializmu-príživník...ukázalo sa neskôr,že to bola dobrá voľba.....dialo sa všetko potom dobre...odstupom času na tie okamžiky myslievam...,bola som v nich sama ,rozhodnutie bolo len na mne......s Prozreťeľnosťou...

    OdpovědětVymazat
  18. Uplne rozumim. A neni to vzdy jen o detech, rodine. Nekdy je to i o nas samotnych.

    OdpovědětVymazat