A všechno dohromady to způsobuje, že jsem netrpělivá. Nemám trpělivost na nic. Na děti. Na práci. Já jsem tak strašně mrzutá a netrpělivá, že sama se sebou nemůžu vydržet.
Ale já chci být trpělivá. Nemusím všechno stihnout, vidět, vědět. Chci mít čas to, co vidím, taky prožít, cítit, promyslet...
Připadám si poslední dobou jako mimino, co ho položili pod hrazdičku, na kterou navěsili deset různobarevných hraček a ještě s těma hračkama rachtají dvě babičky najednou. "Sem se dívej." "Usměj se." "Kukuč." Tůdle!
Takže - moje ozdravná kúra je následující (nehledejte v tom, prosím, nic převratného, jen si to chci sepsat):
Nemusím být ve všem nejlepší (jako chtěla bych, proč ne, ale...). Proč se nám v rámci tématu "rovných příležitostí" předhazují jen ženy, které stíhají všechno? Práci, rodinu, děti a samozřejmě, že si najdou i čas na sebe, bez toho to nejde. "Rovné příležitosti" přece znamenají, že mám příležitost dělat cokoliv, a ne že musím dělat všechno. A nejlíp. A když ne, tak asi nejsem dost dobrá...
Fakt nepotřebuju stihnout deset přehlídek designu za měsíc (a to pomíjím, že "design" je zaklínadlo na všechno - nepřipadá vám, že se to s tou "designovostí" už trochu přehání?).
Nepotřebuju ani moc nových věcí. Potřebuju mít čas užívat si těch věcí, které už mám.
Nepotřebuju ani moc nových zážitků. Potřebuju mít čas přemýšlet o tom, co jsem zažila, něco si z toho pro sebe vzít, uchovat.
Potřebuju mít čas povídat si. A nebo mlčet.
A to všechno, myslím, platí i pro moje děti...
Já tu trpělivost v sobě zase najdu. Fakt se snažím.
A, prosím, neberte si to nikdo osobně (kdyby se třeba ve vás něco ježilo). Jak říkám, jsem prostě jen mrzutá sama ze sebe, a tohle je, myslím, moje cesta ke spokojenosti...
Kláro, jdu si ten Váš text vytisknout! To přirovnání s hrazdičkou je fakt přesný :-)
OdpovědětVymazatKláro, znám:-))))Ale zase, kdyby nebylo těchto pocitů, nedošli bychom onoho velkého poznání, o kterém píšeš! Brzy se uzdrav♥
OdpovědětVymazatJak výstiżné.....jak trefné....poslední dobou jsem na tom tak nějak podobně...Snad bude líp....Věřím...doufám że jo.....Ila
OdpovědětVymazatTaky znám. Jedno je jisté. Zítra, maximálně pozítří se uleví. Pokud se tedy již neulevilo sepsáním toho všeho pocitu :)
OdpovědětVymazatKlárko, taky bych se na hrazdičku vykašlala a šla spát.. A až budeš odpočatá a uzdravená a spokojená, pověsim ti na hrazdičku nějakej společnej vejlet, jo? A nemusí bejt za designem. A můžem klidně mlčet;).
OdpovědětVymazatSpím teď skoro pořád. :-) A výlet beru, i pár slov dohromady určitě dám... :-) Děkuju.
Vymazatzvláštní jak někdo umí některý pocity tak přesně popsat...
OdpovědětVymazatdoufám, že brzo tu trpělivost potrápíme společně na výšivce!
;-)
Lenko, vyšívání je přesně to, co potřebuju. Těším se! Jen teda tentokrát asi radši vynechám francouzský uzlíky, ty nejsou na mojí trpělivost to pravý... :-) Děkuju.
VymazatUmět se "vypnout" je těžká disciplína.Tolik toho chceme(nebo musíme)stihnout...
OdpovědětVymazatAle naše tělo je někdy chytřejší a vypne se,nám navzdory.Abychom se zastavili.A myslím,že ty jsi udělal velký krok,vyslovila své pocity.To určitě každý nedokáže.
A věřím,že v sobě zase najdeš sílu.A nespěchej...
Bohdano, víš že mi už dost dlouho pomáhá ke zklidnění a urovnání si myšlenek chodit na Tvůj blog? U Tebe má všechno svůj čas... Moc děkuju.
VymazatSouhlasím zcela. V rámci tréninku vypínání jsem v pondělí dopoledne místo utíkání domů ze školky zpět k práci šla do lesa. Sbírala jsem kopřivy na čaj, poslouchala ptáky a koukala na to rašící zeleno... A zoufale jsem sama sebe přemlouvala, že se neflákám, že nezanedbávám práci, domácnost a další nutné věci, protože nutně potřebuju vypnout. A hned včera jsem opět lehla a strávila půl dne poleháváním na gauči (3. těhotenství je náročná disciplína). Takže lekce pro mě - vypínat a doplňovat energii, kdykoli to je možné, a nenechávat si to, až na to budu mít čas. jeden neví, kdy tu energii bude potřebovat
OdpovědětVymazatjá se často utěšovala tím, že až děti povyrostou, budu na tom líp:)...ale ono je to vnitřním nastavením...v časopisu sedmé generace jsem četla inspirující článek o pomalém životě...ale zrovna lehce se mi to na život neaplikuje. Žijeme ve zrychlený a předimenzovaný době...moc přeju uzdravení i zpomalení...a netrpělivá a mrzutá jsem často!a máš pravdu, tolik toho vážně nepotřebujeme...
OdpovědětVymazata fotíš a koukáš se na svět jedinečně.díky za sdílení.
Přeju brzké uzdravení a odpočinek.
OdpovědětVymazatVáš článek vnímám především - jen jako prostou únavu.
Z vašich úžasných fotek to ovšem člověk nepozná :-)
Přeju ať je brzy líp!
Děkuju vám všem za povzbuzení! Ono někdy dost pomůže i jen vědět, že se v tom člověk neplácá sám... :-)
OdpovědětVymazatKláro, mně se chce věřit, že už "jen" tím, že jste to sepsala, muselo se to hnout k lepšímu.
OdpovědětVymazatP.S.: Nechci se vnucovat, ale o zpomalování žití jsem nedávno psala tam u sebe: http://na-kopecku.blogspot.com/2016/03/disconnect-to-reconnect.html
Já to četla. A rozumím... :-)
VymazatNajlepšie je pre seba, najpomalšie - pomaličky prežívať si to svoje nič malilinké...
OdpovědětVymazatJe toho hodné...
:-)
Přesné....děkuji.
OdpovědětVymazatJak výstižně sepsané, myslím, že se v tom občas plácáme všechny. Moje myšlenky se často ubýrají stejným směrem.
OdpovědětVymazatDoufám, že už je líp. Já si čas od času naordinuju klapky na oči, jdu si svou obyčejnou zaprášenou polní cestou, navzdory tomu, že všichni se snaží frčet po zbrusu nové dálnici. Jdu servaných džínách, zaprášených botech s vědomím toho, že nikdo nevíme jaký kus cesty je ještě před námi. Jaro je na to nejlepší lék, myslím :-)
Někdy to tak prostě je. A někdy je zase líp. Myslím, že v umění všimnout si prchavé krásy a okamžiku jsi mistr.
OdpovědětVymazat